Někteří obchodníci rádi hrají golf. Jiní dají přednost klidnému rybaření. A pak je tu Tomáš, náš obchoďák, který nejlépe vypne, když mu fouká vítr do plachet nebo když vyskakuje z letadla. Jachtingem žije, své zkušenosti předává i ostatním, několikrát byl hostem ve Snídani s Novou. A přestože se to možná nezdá, všechny tyhle zážitky mu pomáhají i v práci – třeba když ví, že ne vždy fouká ten správný vítr, ale důležité je, jak nastavíte plachty.
Téměř od narození jsem se v létě pohyboval v areálu jachtklubu Cheb, jehož členem byl můj táta a později i já. V tlupě husákových dětí brázdících vodu přehrady Jesenice na malých plachetnicích bych se v takovém prostředí jachtingu těžko vyhnul. Přišlo to tedy tak nějak samo a naprosto přirozeně, jako když se učíme chodit a mluvit. Je to tak dávno, že si nepamatuji první dojmy, uměl jsem sotva mluvit, když jsem byl poprvé na plachetnici. Opravdovou životní vášní se pro mne stal hned na mé první plavbě námořní jachting, což bylo v roce 1992 na trase Janov – Elba – Sardinie – Korsika – Sanremo – Monako – Saint-Tropez. Tam jsem pochopil, že na moře musím znovu a znovu.
Kapitánské zkoušky :-/ Málo se koukáš na ranní pořady komerční televize. Několikrát jsem tam vysvětloval, že „kapitán“ je někdo úplně jiný než šéfík rekreační plachetnice, ale dotaz chápu a můžeme si tento nepřesný termín vypůjčit. Naplul jsem jako člen posádky tisíce mil pod vedením zkušených kapitánů, a až když jsem měl pocit, že mám něco za sebou, chtěl jsem plout podle svých představ, na mnou vybraná místa, s vlastní odpovědností za vše. Byl to přirozený vývoj. Motivaci jsem měl až později, kdy jsem se vydal na dráhu instruktora RYA, chtěl zlepšit své dovednosti a poté je předávat i dalším. Instruktorem RYA jsem od roku 2010. Ta zkratka znamená Royal Yachting Association a je to renomovaná britská instituce, která vychovává příznivce vody a učí je pokoře a respektu k tomuto živlu. RYA je naprostý fenomén, byla založena roku 1875 (tehdy pod názvem The Yacht Racing Association), žila si svým životem až do roku 1952, kdy na její dveře zaklepala Alžběta II. a pravila: „Děláte skvělou práci. Nechcete se jmenovat Královská jachtařská asociace?“. To se pochopitelně neodmítá, zvlášť když královská rodina nabízí záštitu své panovnické koruny nějakému spolku zhruba jednou za 50 let.
Dává mi svobodu. Pohyb na moři vnímám jako tu nejsvobodnější činnost na světě a zodpovídám se tam pouze Neptunovi, jinak je vše na mně a mé posádce. Kromě toho jsem od dětského věku stále fascinován tím, jak plachetnice pluje tiše a ladně jen na vítr.
Za tu dobu se těch zážitků nastřádalo mnoho. Velryby v Grónsku, středozemní hurikán v Řecku, půlnoční slunce na Lofotech, plavby s dětmi různě po Evropě, kolize s útesem ve Švédsku, stříkající láva ze Stromboli, setkání s ponorkami, fosforeskující plankton a nebe plné hvězd při nočních plavbách… Obávám se, že na to není prostor a čtenář by to unudilo k smrti.
Jakákoliv místa, kde se dá plout a není tam vedro, takže v létě od Baltu dále na sever, třeba Švédsko, Norsko, Skotsko a famózní je také Bretaň a Normanské ostrovy. Mimo léto pluji rád třeba v Řecku nebo u Sicílie. Hodně k srdci mi přirostly Ålandské ostrovy. Obecně nesmírně rád vyplouvám kamkoliv, kde jsem ještě předtím nikdy neplul a objevuji pro sebe nová místa.
Doporučil mne jiný host a pak už mi volali sami. V letních měsících je potřeba zaplnit programové schéma a může tam přijít „kdokoliv“. To byl i můj případ. Měl jsem hovořit o „kapitánských průkazech“, chtěl jsem to vždy tematicky rozdělit jezera/moře, plachetnice/motorové lodě, vydávající instituce a udělat v tom divákům trochu pořádek, jenže dotazy moderátorů můj koncept vždy poněkud rozložily a bylo to jen plytké povídání bez přidané hodnoty.
V maskérně je na mou úpravu potřeba deset sekund, stačí jen přejet štětcem pleš, abych neházel prasátka po studiu, a hned mohu před kameru. Je to dobrý trénink prezentačních schopností a přesně tak jsem to vždy vnímal. Přece jen vědomí, že mě může sledovat celý národ, trému vyvolá, a když vím, že to zvládnu před kamerou, s větší lehkostí se mi pak hovoří na prezentacích a konferencích.
Ano a nejen od přátel a kolegů, i několik našich klientů se mi ozvalo. Někdy jsem až překvapen, jak pestrou diváckou základnu má tento ranní pořad.
Můj nápad dát volný seskok mému synovi k jeho tehdejším 17. narozeninám. A když jsem věděl, že ho na mostecké letiště povezu, tak jsem si řekl, že bych byl srab, kdybych si to nezkusil. Bylo v tom také hodně zvědavosti. Nechápal jsem, jak je možné pro absolutního nováčka, aby po čtyřech hodinách přípravy nastoupil do letadla s padákem na zádech a skočil sám ze 4 km, a ne v tandemu s pilotem za zády.
Jasně, to bylo nedávno, koncem léta roku 2022. Na prvním seskoku bylo mnoho zážitků ve velmi rychlém sledu, udělal jsem plno chyb. Například volný pád jsem si tak užíval, že jsem přestal koukat na výškoměr a o několik set metrů podletěl výškovou úroveň, ve které jsem měl otvírat padák, což mi došlo, až když mi vedle letící instruktor zaklepal na rameno. Otevřel jsem padák a užíval si tichého letu a snadného řízení padáku. Pak mi těsně po otevřením padáku přestala fungovat vysílačka. Tuto technickou závadu jsem si uvědomil až dva metry nad zemí, takže hned napoprvé jsem se trefoval zpět na přistání bez hlasové asistence instruktora a za to, že jsem se trefil do místa dopadu, vděčím svým dlouholetým zkušenostem s jachtingem. Vnímal jsem, jak mě snáší vítr a ve vzduchu s tím pracoval. Po hladkém dopadu jsem se usmíval a chtěl znovu do letadla, abych se zlepšil.
Já myslím jen na to, abych dobře vyskočil a byl ihned ve volném pádu ve stabilní pozici. Není čas se bát, protože letadlo je plné dalších skokanů, kteří chtějí ven, a nelze jim blokovat dveře. Oni by mě stejně asi vykopli.
Adrenalinu tam proudí hodně, to bezpochyby. Svobody tam moc není. Na výskok a dopad je definované místo. Pravda, přistát na daném místě se nemusí podařit, ale to je chyba, a ne svoboda. Volný pád je zážitek, který jinde nelze zažít v takové dlouhé době, zhruba jedné minuty. Jenže já jsem v tom stále nejistý, takže si volný pád tolik neužívám a mnohem větší radost je pro mne, když vidím zcela otevřený padák nad hlavou a aspoň na chvilku mám tu svobodu a dokonce ve 3D prostoru. Najednou tam je čas pozorovat krajinu pod sebou, sledovat ostatní parašutisty, hledat stoupavé proudy, přemýšlet o přiblížení na přistání a člověk si připadá jako hrdlička.
Vůbec, ona ta moje etapa skokana pokračuje do vytracena. Tím, jak to neumím, potřebuji laboratorní podmínky, hlavně slabý vítr a minimum oblačnosti. To se musí potkat s víkendem, kdy je k dispozici letadlo, a s mým volným časem. Měl jsem v úmyslu proskákat se ke zcela samostatnému seskoku, nyní musím mít vedle sebe jednoho zkušeného instruktora, který mě hlídá v případě problémů při volném pádu, jenže velmi těžko hledám čas. Smířil jsem se tedy s tím, že tuto dovednost umět nebudu.
Občas je to propojené, v některých případech se protínají se zájmy našich klientů a sdílíme naše zážitky. Na moři se někdy potkám s lidmi, které následně vidím na odborných konferencích. Mezi mými žáky jsou i „kapitáni“, se kterými se potkávám pracovně. I toto je výsledkem nějakého přirozeného vývoje.
V obou případech je nutná trpělivost, pečlivost, důsledná příprava a především respekt. To vše se hodí pro běžný život, nejen pro obchodní jednání. Trpělivost mi při domlouvání zakázek hodně pomáhá, leč nevím, zda bude stejného názoru i vedení firmy.
Když se podaří domluvit realizaci zakázky, ze které má po jejím dokončení objednatel radost.
Jsem zvídavý, zajímá mne mnoho oborů, jsem si vědom, jak málo toho vím a kolik toho je všude kolem zajímavého. Stále nemám přesnou představu o tom, čím bych chtěl v životě být a od dětství je to pořád něco mezi popelářem a kosmonautem.
Není to z mé hlavy, je to rčení jednoho mimořádného mořeplavce, já se s tím ztotožňuji a šířím to dál: „Každý dělá, co ho baví.“ A pak je také na duševní pohodu dobrá replika z jedné divadelní hry (znalci jistě budou vědět): „My sexuologové máme jednu zásadu. Ničemu se nedivit.“ A pokračuji dál, také jsem to převzal a líbí se mi to: „Když mluvíš pravdu, tak je jedno, co říkáš.“
Na to také nemáme moc prostoru, protože toho je mnoho. V práci se mi líbilo stavět z nuly na zelené louce naši podatelnu MawisUtility a přivádět k životu nové projekty nebo nacházet nová uplatnění pro naše stávající služby. Je to pro mne principiálně stejné jako plavba do neznáma. Plány pro volný čas – je jich hodně a těm, kterým půjdu naproti, mají šanci vyjít.
Jednoduchá volba, je totiž jen jedna možnost. Na plachetnici mám vítr opřený do plachet i vítr ve vlasech v jednom zážitku. Naopak s padákem na zádech a přilbou na hlavě mi ani sebevětší proudění vzduchu nepohne vláskem.
Autor: Tomáš Krejčí
