Andrea je trenérka malých neposedů, panička psího živlu jménem Teeny a poutnice, která zvažuje, že se jednoho dne vydá po vlastní ose z Brna do Santiaga de Compostela. Zatím došla „jen“ do Jindřichova Hradce. 😊 Když zrovna necvičí s dětmi nebo neběhá po lese se svou borderkou, pomáhá tam, kde je to potřeba. Spolupracuje se Světluškou nebo Kontem Bariéry. A to všechno stíhá s úsměvem a neuvěřitelným klidem, který bychom jí mohli závidět.
Po konci krátké kariéry hráčky ragby 😊 mě požádala sportovní ředitelka, jestli bych nechtěla pomáhat trénovat děti. Prý aspoň jednou týdně a ve finále mám vlastní kategorii a trénuji ty nejmenší.
Děti jsou super bezprostřední. Od nich se člověk dozví takových věcí. 😊 Je to hafo energie v malém balení. V tomto věku jsou navíc ještě takové nezkažené, už se nedrží máminy sukně a do puberty je daleko. Dobře se s nimi pracuje. Kamenem úrazu jsou většinou rodiče. 😊 Šokující je klesající úroveň pohybových dovedností dětí. Spousta prcků netuší, jak zkoordinovat tělo a skočit snožmo, roztočit švihadlo, hodit míč. Základ je u rodiny.
Mám jich hodně, ale co mě vždy rozhodí a stává se to opakovaně. 😄 Něco vysvětluješ, děti koukají, oči dokořán, pusa otevřená, ptám se: „Chápete?“ „Jasný,“ přikyvují, chápou. A potom se ozve z davu: „A víš, že mám doma křečka?“ A to mě rozseká. 😊
Je to jízda, která není pro každého. Jednou tě to neskutečně nakopne a z toho je člověk zralý na panáka.
Máme kraťandu z pracovních linií, takže ADHD pes. 😊 Jmenuje se Teeny (tak se jmenoval jeden z dráčků Jak vycvičit draka). Psa daleko víc vyčerpá mentální trénink než ten fyzický, takže ráno jde manžel na cca 45 minut ven, z toho asi 20 minut trénink různých povelů (poslušnost, triky) a pak zbytek lítá s psí kámoškou. Přes den chrní, venčení a večer buď procházka, nebo trénink frisbee, puller, obedience či kombinace všeho. Úplně nejvíc je pasení oveček, protože to ji vyřídí na půl dne. Ale ty se uprostřed Brna blbě hledají.
Já. 😊 Protože ji brzdím.
Teenka je covidové štěně, spoustu povelů nebo triků se učila doma. A ten nejblbější, co jsme ji mohli naučit, je sundávání ponožek. Takže večer, když se někdy nudí, tak se plíží po bytě a snaží se nám z nohou „čórnout“ ponožky. 😊
Před borderkou jsme měli parson russella teriéra Bennyho. Teriér si všechno řeší po svém, protože on to vymyslí prostě líp než páníček. Borderka je úplný jiný level, ona chce pracovat a dělá to s obrovskou chutí a nadšením. Takže učit ji novým věcem není složité, protože se chce učit. Ale stejně rychle se učí i to, co nechceme, takže je potřeba opravdu být důsledný ve výchově i v tom, co ji učíme, protože přeučit se pak něco, je o dost složitější.
Bereme ji s sebou všude, pokud to není letecky. Nejdál byla asi zatím v Chorvatsku na Pelješacu, ale letos plánujeme vnitrozemí Toskánska, jsou tam krásné, a ne moc profláknuté přírodní parky. Je to můj parťák na cesty. Takže 99 % výletování je s Teenkou.
Spolupracuji s nadacemi už více než 20 let. Přivedl mě k tomu manžel, který od začátku připravoval grafiku na projektech, na kterých s nadacemi děláme.
Je to vědomí, že tyhle nadace jsou potřeba. Stačí se bavit s někým, kdo má handicap, jaká je pomoc státu a okolí, a je to dost mizérie. Díky nadacím má dost lidí alespoň trochu lehčí život a mně ta spolupráce pak dává smysl. Protože některé ty příběhy jsou fakt kruté.
Každý z projektů je jiný a něčím jedinečný. V posledních letech mě asi nejvíc baví projekt Děti malují pro Konto Bariéry. Děti na různá témata malují. Obrázky jsou pak součástí stoláku , z prodeje má peníze nadace a děti pak dobrý pocit, že svým obrázkem někomu pomohly. A právě to jejich vnímání světa a problémů a zpracování, to je kolikrát tak silný a jedinečný, že zírám nejen já, ale i odborná porota.
Určitě je vždycky cesta, jak pomáhat druhým, jen je potřeba ji vidět. A ta pomoc se nemusí týkat jen lidí, ale třeba i ochrany přírody. Pomáhat se dá vždycky a na všech frontách.
Já před pár lety propadla virtuálním dálkovým pochodům. 😊 Přes různé charitativní až k soukromým placeným. Mám za sebou Pacific trail, Appalachian trail, Ararora trail a mrak dalších. Když jsem podruhé dorazila virtuální Camino de Santiago, tak v opilecké pýše moje „skorošvagorová“ Petra navrhla, že je na čase jít to doopravdy. A vzhledem k tomu, že mívám často podobně šílené nápady, nadchlo mě to. 😊
Bez přípravy. 😊 Chceme jít českou svatojakubskou cestou, takže jsme potřebovali přejít z Brna do Českého Krumlova a na cestě leží Dukovany, kde máme chalupu. Takže první pochod měl cca 50 km a šly jsme Brno/Dukovany a večer odpadly na chalupě. A pak vždycky, jak je chvilka, navazujeme další úseky. Nejzábavnější kousek byl s burčákem Želetava/Telč. 😊 Máme tuhle pouť jako životní závazek, když ji dokončím za dva roky nebo za 20 let, je to fuk. I cesta je cíl.
Tak moc jsme toho neušly, ale mezi Jindřichovým Hradcem a Kunžakem je takové krásné údolí, končí sérií rybníků, kde v lese chovají krásná flekatá prasátka. A jedno z nich se rozhodlo, že ho to už za plotem nebaví a šlo na výlet. Naše borderka „čučela, prase čučelo“ a my taky. A už jsme i přemýšlely, jestli umí prase plavat, že při nejhorším skočíme do rybníku, když se čuník rozhodl, že vlastně nejsme až tak zajímavé a zmizel v lese.
Tak to ani omylem. Ono to odbouralo nějaký psychický blok a těch plánů, kam jít, mám teď fakt hodně. Dceři jsem slíbila, že dáme Stezku Českem, to je teď hrozně moderní. Máme za sebou první kusy Mikulov/Jevišovka a Mikulov/Pavlovské vrchy (nesnáším „davovky“, to jsme šly při východu slunce). Na Stezce Českem chci překonat další psychoblok a spát venku, což je příprava na Fisherman Trail, na který už máme termín, jaro 2026. 😊 A přitom všem se budeme dál posouvat po svatojakubské cestě až do Santiaga. Loni to úplně nevyšlo, ale snad letošní podzim odletíme do Francie a mezi vinicemi odšlapeme další kousek.
Já jsem, a vím to o sobě, přerostlý dítě. Nadchne mě kdejaká blbost a kolikrát na něco kývnu dřív, než se nad tím fakt zamyslím. Tak třeba loni jsem bez tréninku běžela Aponi Dog race, překážkové závody se psem. Kámoška nemohla a nechtěli jsme nechat propadnout startovný. Myslela jsem, že umřu, ale panečku, to byl zážitek. 😊
Když si říkáš, že nemůžeš, kecy, máš v sobě ještě aspoň 50 % energie, tak makej. 😊
Tak to je úplně jasný, 10 000 kroků. 😊
Ing. Andrea Švábová
