Kačka je naše kolegyně, která má energie na rozdávání. Je maminkou dvou dětí, manželkou a zároveň psí paničkou, pro kterou je pohyb nedílnou součástí života. Kromě rodiny a práce věnuje spoustu času sportu a její život je plný pohybu. Ať už je to tabata, canicross, agility nebo dlouhé dogtreky s fenkou Rejžou. Málokdy odmítne sportovní nebo společenskou výzvu. Na její lekce tabaty chodí dokonce i kolegové z naší firmy.
Její životní motto zní jasně: „Spolu to dokážeme!"♥️
Upřímně, někdy je to trochu logistický oříšek, ale když má člověk podporu, tak jde všechno. Rodiče, manžel i děti mě podporují, a i když si občas říkají, že jsem blázen, tak vědí, že mě to nabíjí energií, že bez toho nemůžu žít. Takže babičky pomáhají s hlídáním dětí a já, když můžu, beru rodinu s sebou.
Zrovna nedávno jsem potřebovala záskok babičky na celý týden. Zúčastnila jsem se programu Erasmus Sport+ v Portugalsku, přímo v Lisabonu. Každý den jsme s ostatními lektorkami z našeho teamu chodily na lekce podobné fitness organizaci a učily se, jak to dělají oni. Jim jsme předávaly zase naše zkušenosti. No a také nám zbyl nějaký čas na cestování a pláže. Byl to skvělý zážitek.
Je to skvělé. Na lekcích musí oni poslouchat mě :D Na tabatě je jiná energie než v práci a je krásné sledovat, jak se kolegové hecnou a vydají ze sebe maximum. Já je trošku vyhecuji a i když nadávají, jsou pak šťastní. No a také se na lekcích dost nasmějeme. A to je důležité, nebrat to tak vážně. Navíc se díky tomu poznáme i v jiném prostředí – není to jen o pracovních rolích, ale i o sdílené radosti z pohybu.
Baví mě rozdávat svou energii a radost z pohybu, pomáhat ženám zlepšovat fyzičku a posouvat jejich laťku.
Však to všichni známe, když máme den blbec. Jsme utahaní a vlastně bychom si tak akorát zalezli na gauč. Přesto se dokopeme na cvičení, lekce je energická, trenér plný radosti a to se na ostatní hned přenese a všem je zase fajn. Dobijeme si baterky a domů jdeme s lepší náladou a svěží. Takhle to doufám funguje na mých lekcích. Však si to přijďte vyzkoušet.
(smích) Co to je?? Pro mě je odpočinek aktivní pohyb – když si jdu zaběhat do lesa, pročistím si hlavu líp než na gauči. A když opravdu potřebuju vypnout, zajdu si na masáž, kosmetiku nebo s kámoškou na skleničku vínka anebo na koncert.
Chůze, takže dogtrekking. Miluji dlouhé procházky a výlety. Člověk si psychicky odpočine a potká spoustu fajn lidí. Najde krásná místa a když k tomu narazíš na skvělou kavárnu nebo hospůdku, je to pak „top strop“ den.
Díkybohu ano, s takhle praštěnou maminkou neměly moc na výběr. Se smíchem tvrdím, že se narodily rovnou s pohorkami na nohou. Baví je sport, zkouší různé druhy, vidí, jakou radost nám to přináší, i to, že trávíme čas společně. Já jsem za to moc ráda, snad jim to vydrží.
No občas remcá, že už zase někam musím jít. Ale pak mě stejně na ten závod odveze a pomůže mi i s chystáním výbavy. Na první dogtrek s Rejžou se vydal s námi, nechtěla jsem po několikaleté pauze vyrazit úplně sama. Zvládnul to i bez tréninku ale už nepotřebuje tolik kilometrů ke štěstí jako já.
Myslím, že ne. Stále někde cestujeme, lezeme po horách, plaveme v jezerech, kempujeme. Ale třeba do kina a divadla jsme už také párkrát zabloudili. Jsme prostě akční rodina a ukazujeme dětem, co všechno se dá společně zažít. Jsem ráda, že znají svět kolem sebe a baví je objevovat.
Přivedl mě k němu už v roce 2012 kamarád. Měl dva ohaře a potřeboval je utahat. Věděl, že jsem pro každou srandu, a tak jsem se svým prvním ridžounkem Harwíkem vyrazila. Bez tréninku, bez příprav, jen jsme sbalili snad dvacetikilové batohy, půjčili postroj a šli. Vzpomínám na tu dobu moc ráda. Bylo to úplně jiné než dnes. Tehdy šlo hlavně o to zdolat kilometry v časovém limitu, ne o rychlost. Byl čas posedět v hospůdce. Teď je to všechno zrychlené a treky se spíš běhají.
S Rejžou jsme s dogtrekem začaly vloni. Tam už ale nějaká příprava a tréninky proběhly. Naše první zkušenost byl virtuální závod Extreme Dog Race. Za tři měsíce jsme zvládly nachodit 620 km. V květnu 2024 jsem nás přihlásila na první dogtrek a rovnou na „longa“ a to nám sedlo. Zvládly jsme 93 km za 28 h a dost jsme popobíhaly. Bylo to úžasné, krásná trasa, super počasí, moc jsme si to užily.
Další závod v sezóně byl takové překvapení. Přihlásila jsem nás na longa a čekala klasicky trasu kolem 90 km. A ejhle, na mapě zakresleno 99 km. Nejprve jsem si myslela, že se organizátoři spletli. Byla to výzva. Když jsi v hlavě nachystán na 90 km, tak těch posledních 10 km je sakra těžkých, a tenkrát to fakt bolelo. Musela jsem se hecnout i psychicky. Ale pak ten pocit, když dojdeš do cíle, to je prostě boží. Pro ten pocit to asi dělám. Testuji se, kolik toho vydržím a co všechno zvládnu, a když se to povede, jsem na sebe hrozně pyšná.
Takto pyšná na náš team jsem byla na letošním posledním závodě. Byl to závod na Vysočině na 70 km. Takže pro nás pohoda, a tak jsem si vymyslela, že to zkusíme bez bivaku, prostě to za ten den ujdeme. Také jsem si dlouho přála, abych na nějakém závodě šla sama a musela se opravdu spolehnout jen a jen na sebe. Tak to se mi vyplnilo. Za celý den jsme s Rejžou potkaly jen jednoho závodníka na 10 minut. Ten nám pak odběhl a já musela vše rozmýšlet a hlídat sama. Ale trasa, počasí i nálada byla skvělá, a tak jsme prostě zkusily běžet co to šlo. Kilometry najednou ubíhaly celkem rychle a mě popoháněl pocit, že to vlastně zvládneme a ani moc dlouho za tmy se nebudeme trápit. Jít v noci sama lesem s čelovkou není zrovna moje oblíbená část závodu 😄
A povedlo se! Zdolaly jsme 70 km za 14 hodin a umístily jsme se na 2. místě v naší kategorii. V cíli na nás tentokrát čekal manžel i děti a já po doběhnutí brečela štěstím jak želva. Byl to pro mě neskutečný zážitek.
Dogtrekking je taková moje závislost, která se nemusí léčit.
Speciální příprava moc není – je to spíš o životním nastavení. Jsem aktivní člověk a Rejža si vybrala naši rodinu, takže nemá šanci se flákat 😃
Hodně chodím pěšky, každý den do práce a z práce, s Rejžou chodíme běhat, občas s manželem podnikneme 40 –50km celodenní trek. K tomu se věnujeme agility a teď už také canicrossu, 2x týdně chodím cvičit silový trénink (tabatu). Rejža navíc chodí jednou za půl roku na ošetření Dornovou metodou a já někdy skočím na masáž. Prostě se udržujeme spolu fit.
Každý trek je úplně jiný a já stále sbírám zkušenosti. Ale obecně vstávám kolem páté, nakrmím Rejžu, vyvenčím ji, zavodním ji ionťákem, já si dám něco malého, sbalíme batoh, hupsneme do postroje a jdeme. Někdy jdeme samy, jindy potkáš jiné závodníky. Když je možnost, stavíme se na polévku, a pak podle sil odpočíváme nebo jdeme. Někdy i běžíme. Záleží na počasí, na trase, na štěstí.
Spíme tzv. „na bivak“ někdy v lese, na zastávce nebo třeba pod keřem uprostřed vesnice. Nosím spacák, karimatku a pro Rejžu obleček. Snažím se ujít první den 60 km a tam spát. Po probuzení zjistím, co mě bolí, dám si nějaký cukr a jdu dál a stále si říkám „už jen kousek a jsme tam“. Druhý den se jde o poznání hůř, ale po pár kilometrech se tělo zahřeje a už mě zase nic nebolí.
Nebát se a vyrazit. Nemusí se hned jít na longa, jsou i kratší trasy. Člověk pozná nová místa, vypne hlavu (prostě jen je) a užije si čas se svým čtyřnohým parťákem. Navíc dogtrekkaři jsou úžasní blázni a je s nimi velká sranda, jako se mnou 😊
